Rozdělení Německa by zvýšilo české ceny elektřiny

The proposed split of Germany into multiple electricity bidding zones could improve market efficiency across Europe but raise prices in countries like the Czech Republic, ENTSO-E study reports. While reduced redispatch costs drive overall benefits, the study warns of fragmented markets, lower generator profits, and high implementation costs. Ultimately, ENTSO-E urges caution, noting wide regional disparities and multiple risks uncaptured by its economic efficiency measure.

Evropská síť provozovatelů přenosových soustav (ENTSO-E) na konci dubna publikovala rozsáhlý přezkum možných změn v konfiguraci nabídkových zón (bidding zones). Nabídkové zóny (nebo také obchodní oblasti) jsou území, kde se elektřina obchoduje za jednotnou cenu a v jejichž rámci si mohou účastníci trhu elektřinu vyměňovat bez přidělení přenosové kapacity – tedy aniž by museli přihlížet k infrastrukturním omezením.

Nabídkové zóny v Evropě většinou kopírují státní hranice. Je tomu tak nejen v případě menších států jako Česká republika nebo Slovensko, ale i větší Francie nebo Polska. Německo svou jedinou zónu sdílí s Lucemburskem. Do více obchodních oblastí jsou naopak rozděleny například severské státy (Norsko – 5, Švédsko – 4, Dánsko – 2) nebo Itálie (6).

Právě současné uspořádaní v Německu se ale stává stále častějším terčem kritiky. Vzhledem k rostoucí výrobě z obnovitelných zdrojů především na severu země a nedostatečnému infrastrukturnímu propojení severu s jihem totiž sílí hlasy, podle kterých by efektivnějším uspořádáním bylo rozdělení Německa do dvou či více nabídkových zón.

EKONOMICKÁ EFEKTIVITA ZMĚNY

Otázce potenciálních dopadů takového kroku se věnovala analýza ENTSO-E, která simulovala rozdělení Německa do dvou, tří, čtyř nebo pěti obchodních oblastí. Výsledky naznačují, že rozporcování Německa by mělo z celospolečenského hlediska (na evropské úrovni) kladný kumulativní dopad. Terminologií ekonomie: zvýšilo by celospolečenský blahobyt neboli ekonomickou efektivitu systému.

K vyčíslení tohoto pozitivního efektu používá studie ukazatel socioekonomického blahobytu (socio-economic welfare, SEW), který je vypočten jako rozdíl mezi tržním blahobytem a náklady na redispečink. Tržní blahobyt se v tomto případě sestává z přebytku spotřebitelů, přebytku výrobců a příjmů provozovatelů přenosových soustav z přetížení.

Výsledky naznačují, že ekonomicky nejefektivnějším řešením by z pohledu SEW bylo rozdělení Německa do pěti zón (tzv. DE5). Přínosnými by z této perspektivy ale byly i další rekonfigurace – včetně těch, ve kterých dochází také k rozdělení nizozemské obchodní zóny. Potenciální nárůst celospolečenského blahobytu oproti současnosti studie vyčísluje na 251–339 milionů eur za rok, což podle ENTSO-E odpovídá asi 1 % ročních systémových nákladů v regionu.

Kladné saldo je zásluhou především úspor na redispečinku. Například ve scénáři, který Německo půlí na jižní a severní zónu (tzv. DE2), předvídá simulace navýšení celkového společenského blahobytu o 264 milionů eur; když se však výsledná cifra rozloží na jednotlivé komponenty, zjistíme, že rozdělení obchodních zón by ve srovnání se statem quo sice snížilo náklady na redispečink o asi 607 milionů, tržní blahobyt by však o 344 milionů klesl.

Pokles tržního blahobytu si lze vysvětlit detailnějším pohledem na jednotlivé proměnné, z nichž se sestává. Zatímco přebytek spotřebitelů a příjmy z přetížení rostou (o 1,1 miliardy, respektive 900 milionů), přebytek výrobců ve scénáři DE2 o více než 2,3 miliardy klesá – a tudíž klesá i celkový tržní blahobyt.

Rozdělení Německa by tedy mělo pozitivní efekt na spotřebitele – a to především v některých regionech západní Evropy díky poklesu cen elektřiny –, příjmy z přetížení a náklady na redispečink. Tyto pozitivní dopady by ale byly částečně vyváženy nižšími zisky provozovatelů elektráren (tj. přebytkem výrobců), které závisí na celkové výrobě elektráren v jednotlivých obchodních oblastech a rozdíly mezi jejich mezními náklady a tržní cenou. Jinými slovy: polepšili by si spotřebitelé a provozovatelé přenosových soustav, pohoršili výrobci elektřiny.

Přebytek výrobců v modelu klesá z více důvodů, kromě změn v tržních cenách a množstvích vyrobené elektřiny také kvůli posunům v merit orderu. Konkrétně dochází ve všech scénářích k poklesu cen i objemu výroby v severním Německu (kde většinu výroby zajišťují obnovitelné zdroje energie s velmi nízkými mezními náklady – a tudíž vysokým přebytkem výrobce při prodeji na trhu ve chvíli, kdy je závěrná elektrárna uhelná nebo plynová), a naopak nárůstu cen a výroby na jihu země. Protože se však v jižním Německu na uspokojení poptávky více podílejí zdroje s vyššími mezními náklady (především elektrárny spalující plyn), přebytky jihoněmeckých výrobců sice oproti statu quo vzrostou, ne ale natolik, aby vyvážily ztráty pocítěné jejich severoněmeckými kolegy.

FRAGMENTACE A TRANSAKČNÍ NÁKLADY

Rozdělení Německa by mělo i další stinné stránky. Především by vedlo k fragmentaci a nižší likviditě trhů, a to především těch s dlouhodobými produkty. V každé zóně by bylo méně účastníků, širší bid-ask spready, nižší objemy obchodů a vyšší náklady na zajištění proti cenovým rozdílům. Potenciál dlouhodobých smluv na odběr elektřiny z obnovitelných zdrojů (Power Purchase Agreements, PPA) by mohl být rovněž omezen, pokud by v nově vzniklých menších zónách nastal – podobně jako dnes v České republice – nedostatek výrobců, kteří by velkým odběratelům byli schopni elektřinu dodat za dostatečně nízké ceny.

Rekonfigurace obchodních zón by se navíc samozřejmě neobešla bez značných transakčních nákladů, tedy nákladů spojených se změnou zaběhlého systému. Konkrétně je ENTSO-E odhaduje na zhruba 1,2–1,5 miliardy eur v případě rozdvojení Německa a až 1,3–2,4 miliardy eur při vzniku pěti německých nabídkových zón. Největší část nákladů by si vyžádaly investice do nových IT systémů, přenastavení obchodních procesů a opětovné vyjednání nebo ukončování smluv. Návratnost celého projektu – z pohledu společenského blahobytu, nikoliv soukromých investorů – tak ENTSO-E, vzhledem k modelovaným přínosům kolem 300 milionů eur ročně, odhaduje na 5–8 let.

Rozdělení Německa do pěti oblastí by vedlo k nárůstu velkoobchodních cen elektřiny v České republice až o 3 eura za MWh oproti statu quo. Ve všech případech by totiž došlo k omezení levných dovozů ze severoněmeckých větrných elektráren.

NEROVNÉ REGIONÁLNÍ DOPADY

Ačkoliv společenský blahobyt by po rozdělení nabídkových zón vzrostl (alespoň dle ukazatele SEW), nepolepšily by si všechny regiony. V případě České republiky by podle ENTSO-E rozdělení Německa do pěti oblastí vedlo k nárůstu velkoobchodních cen elektřiny až o 3 EUR/MWh oproti statu quo, téměř identický efekt by ale na české ceny mělo i rozdělení Německa do dvou, tří nebo čtyř zón. Ve všech případech by totiž došlo k omezení levných dovozů ze severoněmeckých větrných elektráren na moři i pevnině.

Jaké cenové posuny by nastaly v Německu samotném? V pětizónovém scénáři (tzv. DE5) by si polepšily tři severní zóny (o asi 4,5–6,5 EUR/MWh), ceny by mírně vzrostly v jižní zóně (byť jen o asi 1,5 EUR/MWh) a zůstaly téměř beze změny v zóně západní.

Scénář DE5 by dále prospěl Dánsku a Nizozemsku, negativním dopadům by se kromě České republiky naopak nevyhnul ani zbytek střední a jihovýchodní Evropy: vyšší ceny by pravděpodobně čekaly Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Bulharsko, Chorvatsko i Rumunsko. Nejsilněji by však rozdělení Německa zasáhlo právě Českou republiku, což není vzhledem k propojenosti obou států příliš překvapivé.

OMEZENÍ KRUHOVÝCH TRANZITNÍCH TOKŮ

Rozdělení Německa na více nabídkových zón by ale pro Českou republiku mělo i pozitiva. Především by pomohlo významně omezit kruhové tranzitní toky německé elektřiny přes českou přenosovou soustavou. Tedy takové toky, které probíhají fyzikálně, ale ne obchodně (jde většinou o vnitroněmecké transakce, v rámci kterých je nakupována levná elektřina ze severu země ke spotřebě na jihu), a proto nejsou na rozdíl od standardních přeshraničních toků zpoplatněny.

Jak v roce 2021 vysvětlil pro portál Česko v datech Miroslav Šula ze společnosti ČEPS: „Typická situace je, že tyto toky vstoupí na území ČR v severních Čechách a směřují přes jihozápad Čech do Rakouska a částečně zpět do Německa. Další směr je pak z Německa přes Polsko do ČR na východní Moravu a dále na jih do Rakouska.“

Tento problém, způsobený nedostatečnou infrastrukturou pro přenos elektřiny ze severu na jih Německa, by mohlo vymezení více nabídkových zón zmírnit. Dnes vnitřní přetížení německé elektrizační soustavy by se totiž po rozdělení stalo náležitě zpoplatněným přeshraničním kapacitním omezením, které by obchodníci zohlednili ve svém rozhodování.

Obrázek č. 1: Srovnání průměrných tržních cen při současné konfiguraci nabídkových zón a v modelovém scénáři DE2 (EUR/MWh)

Zdroj: ENTSO-E Pozn.: Oranžové hodnoty značí nárůst cen o >1 EUR/MWh oproti statu quo, zelené hodnoty pokles o <1 EUR/MWh. Černé hodnoty značí změnu o maximálně ±1 EUR/MWh.

ZÁVĚRY POVZBUZUJÍ PŘEDEVŠÍM OPATRNOST

Přestože rozdělení Německa do více obchodních oblastí teoreticky přináší nezanedbatelný společenský prospěch, implementace této myšlenky skýtá značná rizika a možné nežádoucí dopady nejen na řadu evropských států, ale také na samotné německé trhy.

Zhodnocení dopadů uvažované rekonfigurace nabídkových zón je samozřejmě výsostně komplexní záležitostí – kromě zmíněného socioekonomického blahobytu, transakčních nákladů a dopadů na likviditu trhů se analytici ENTSO-E pokusili zohlednit další dvě desítky faktorů, od nákladů na infrastrukturu přes bezpečnost dodávek, bezpečnost provozu soustav (která se mimochodem ve všech modelovaných scénářích oproti statu quo zlepšuje) a míru koncentrace trhu až po dopady na emise nebo investice do integrace obnovitelných zdrojů.

Trochu paradoxní výsledek pak nabízí ukazatel přetížení vedení, u kterého lze intuitivně očekávat zlepšení. Úvahy o rozdělení nabídkových zón jsou totiž z velké části motivované aktuálním přetížením německé přenosové infrastruktury; jeho rozdělení by mělo „vytlačit“ přetížení z vnitřku obchodních oblastí na přeshraniční body, kde by se stalo tržním signálem zajišťujícím efektivní provoz soustav.

Ve výsledcích modelu však podíl přetížení, které se vyskytuje na přeshraničních prvcích soustav, na celkovém počtu přetížení oproti současnému stavu dokonce klesá a přetížení se rozmělňuje uvnitř nově vzniklých zón.

I proto jsou autoři studie velmi opatrní v poskytování jakýchkoliv doporučení, varují před kladením přílišného důrazu na její kvantitativní výsledky (a ukazatel socioekonomického blahobytu) a zdůrazňují dlouhou řadu rizik, která se s projektem rozdělení obchodních oblastí pojí.

Studie také uvádí devatero úvah, kterými je třeba se zaobírat, pokud mají být výsledky modelu užitečným nástrojem pro politické rozhodování o (ne)rozdělení obchodních oblastí. Některé souvisí s povahou využitého modelu (ENTSO-E především označuje za „nešťastnou realitu“ zastaralost vstupních dat, která odpovídají stavu v roce 2019), jiné jsou méně kvantitativního charakteru – věnují se například politické přijatelnosti potenciálních dopadů na různé skupiny spotřebitelů napříč Evropou, přiškrcení trhu s PPA nebo hrozícímu propadu příjmů výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů v zónách, kde by došlo ke snížení velkoobchodních cen (např. provozovatelů větrných farem v Severním moři). A reflektují rovněž možné negativní dopady, které by snížení cen v těchto zónách mohlo mít na veřejné finance, pokud by způsobilo nárůst výdajů na provozní podporu (např. vyplácenou jako rozdíl mezi tržní cenou a pevnou cenou garantovanou v rámci rozdílových smluv).

UKAZATEL VŠEHO (A DALŠÍCH 22 UKAZATELŮ)

Z pohledu ekonomie studie nabízí následující poučení: maximalizace celospolečenského užitku (respektive celkového socioekonomického blahobytu) sice může být lákavým teoretickým východiskem pro ekonomické modelování, v praxi je však uplatnění této logiky ošidné.

Především proto, že snaha o modelování úhrnného dopadu na společnost vždy narazí na neměřitelnost konceptu celkového blahobytu. V tomto případě budiž důkazem fakt, že ukazatel socioekonomického blahobytu (který by měl z logiky věci postihovat všechny možné dopady uvažovaného opatření na přenosové soustavy, trhy, spotřebitele a v posledním důsledku celou společnost) v analýze doplňuje dvacet dva „dalších kritérií“, která mají zcela jistě na výslednou úroveň společenského blahobytu rovněž vliv (nebo by snad například zvýšení veřejných nákladů na provozní podporu obnovitelných zdrojů nemělo dopad na užitek spotřebitelů, kteří ji skrze různé poplatky či daně financují?) – jen je jejich zahrnutí do jediného všeobjímajícího indikátoru vrcholně obtížné až nemožné.

To neznamená, že analýzy ekonomické efektivity nemají svou relevanci; naopak, mohou být důležitým (byť by nikdy neměly být jediným) vstupem do politického rozhodování založeného na datech a důkazech. Jen je třeba brát v potaz, že zdánlivě všeříkající ukazatele (které navíc slibují lákavé ekonomické přínosy v řádu stovek milionů eur ročně) mají jen omezenou výpovědní hodnotu – jak ostatně na několika místech studie reflektují a důrazně podotýkají sami autoři.